Konečně! Buďto jsem nebyla v Brně nebo to pohřbily pandemické zákazy sdružování se. A tak jsem dnes vkročila rovnou do jubilejního 10. ročníku pochodu švihlé chůze.

Účastníci se sešli čtvrt hodiny před začátkem pochodu k rozvičce, aby ho úředníci z Ministerstva pro švihlou chůzi proslovem zahájili a ve dvě učinili první výkop k pochodu. Nohy se vymršťovaly do výšky, aktovky létaly vzduchem. Cylindry, buřinky či jiné pokrývky hlavy se přidržovaly. Časem se rozvazovaly šály i rozepínala saka.

Ano, mužstvo bylo vybaveno opravdu zdařilým dress codem, ovšem ani maminky s kočárky nezůstávaly pozadu a nejedna dáma měla oděv též pečlivě sladěný. Nechyběli psi, kteří sice nevykopávali do výšky, ale zato se mezi cizími nohami zvládli proplétat. Komu se objevila překážka v cestě (většinou v podobě patníku), ladně přes ni přehodil nohu.

Naprosto mě odrovnala konverzace, která se odehrávala mezi účastníky. Někteří elegánové vedli oduševnělé konverzace a nepřestávali u toho pléct nohama. Často se lidé potkali náhodně a doporučuju shlédnout se zvukem můj sestřih videa, které je v předchozím příspěvku s krátkým dialogem gentlemanů zaneprázdněnými švihlou chůzí. To, co jindy ujdete do deseti minut, jsme šli ¾ a protože je Silly Walk dosti náročná a vysilující.

S oroseným čelem jsme dorazili do Dennisových sadů, kde byl dav postříkán po zásluze jubilejním šampaňským. Stihla jsem u toho poklábosit s párem z Beskyd, kterým přišlo Brno švihle okořeněné přišlo báječné. Obuřinkovaná paní byla z Prahy a nemohla prý u akce jako milovnice Monty Python chybět. Bavilo mě sledovat úžas asijského turisty na Svoboďáku a seznámila jsem se s Anglánem, na kterém bylo patrné, že má švihlou chůzi v krvi (no aby ne!) a jako jeden z mála ji dokázal praktikovat ledabyle s vážnou tváří. Shodli jsme se s mnohými, že Brno je boží a doufám, že dovalíte zase za rok